Podruhé sama na Bali pět měsíců

Životní restart

Po mém prvním návratu z Bali v únoru 2018, jsem chodila brigádně obsluhovat do hospůdky, zároveň jsem ještě stále byla jako OSVČ u pojišťovny, kde už jsem ale nedělala skoro nic a nemělo už nadále pro mě smysl pokračovat. Ukončila jsem tuto spolupráci definitivně k červenci 2018. Obsluhovat do hospůdky brigádně jsem ještě chodila do konce října 2018.

V listopadu jsem odletěla s mámou na Mauricius na tři týdny. Dostaly jsme to obě jako dárek narozeninám – peníze na letenku + kapesné. Zde jsem přemýšlela co a jak dál. Rozhodla jsem se, že si udělám takový životní restart a jakmile se vrátím domů, koupím zase letenku na Bali a tentokrát už na delší dobu – pět měsíců. Prosinec jsem si ještě hezky užila vánoční atmosféru doma a vánoce s rodinou a hned v lednu jsem se pomalu začala vystěhovávat z mého pronajatého bytu.

 

Po roce zpět

Odlétala jsem 11.1.2019. Kufr jsem nabalila jen letním oblečním, vzala jsem si nějaké knížky a vzhledem k tomu, že nejím žádné medikamenty, tak jsem si vzala aspoň platíčko Panadolu pro případ, kdyby mě třeba nějak neúnosně bolela hlava… Přeci jen nejedu na tři týdny, ale budu tam pět měsíců, říkala jsem si. Stejně nemá moc smysl tahat těch medikamentů moc, protože na Bali všude fungují lékárny, kde by se mělo dát vše potřebné pořídit. Zkušenost s tím ale nemám, protože jsem za celou dobu nic nepotřebovala.

Prvních pět týdnů ve vnitrozemí v Ubudu

Po příletu na letiště na mě čekal odvoz – manželský pár z ubytování, které jsem si zarezervovala ještě doma. Jeli jsme do Ubudu, po cestě na mě silně foukala klimatizace a mně se jim nechtělo říkat aby to vypnuli, tak jsem to musela vydržet. U této rodiny jsem měla rezervovaný pobyt na týden. Byla jsem celkem ráda, protože hned druhý den jsem dostala vysokou horečku a k tomu ještě to srovnávání s časovým posunem… Takže jsem skoro celý týden jen ležela a pospávala a asi třikrát jsem polkla ten Panadol, jaká úleva po něm. To by mě nenapadlo, že ho využiju hned první týden.

Jediné mínus na ubytování bylo, že centrum bylo celkem daleko. Vzhledem k tomu, že jsem  chodila všude jen pěšky a nebylo mi dobře, tak jsem musela pěšky přes rýžové pole do obchodu pro nějaké jídlo s horečkou, ale přežila jsem to. Když jsem paní domácí říkala o tom, že jsem schopná jen ležet se zimnicí a vylézt z pokoje jen na terasu nasnídat se a zase zalézt, tak mi řekla, že její děti mají taky to stejné, jen leží a klepou se zimnicí. Tak nevím co to zrovna probíhalo za divoké energie..

Po týdnu už jsem byla ve své kůži a přesunula jsem se na jiné místo v Ubudu – blíž k centru. Vždycky vyhledávám na Booking.com a to tím způsobem, že do vyhledávače zadám nejlevnější a nejlépe hodnocené a to zde ještě sleduji jaký je počet hodnotících – čím více, tím lépe. Ještě jsem vždycky chtěla mít v ubytování snídani, ať si nemusím obstarávat jídlo na celý den.

Začala jsem podnikat moje oblíbené dlouhé procházky. Už jsem trošku Ubud znala z předchozího roku, tak to bylo fajn. Věděla jsem už kam jít na úžasné, levné masáže, navštívila jsem opět po roce opičí les. Co se týče výběru hotovosti, tak jsem si našla bankomat přímo u banky, kde na vše dohlíží zaměstnanci banky. Měla jsem tak jistotu, že v tomto bankomatu nepřijdu o své peníze, jako se to lidem stává v jiných samostatně stojících bankomatech.

 

Začala jsem mít trošku střevní problémy, ale to si jenom moje tělo zvykalo na jinou stravu. Počkala jsem, až to přejde. V Ubudu jsem byla pět týdnů do 19.2., po té jsem se přestěhovala do Sanuru k moři. Už jsem se po pěti týdnech těšila na změnu.

V moři jsem se poprvé koupala až 6.3. 🙂 Popravdě mě koupání v moři na Bali skoro vůbec nelákalo, stačilo mi procházet se po pobřeží. V Sanuru je perfektní večerní trh s výborným a levným jídlem a pitím. Chodila jsem sem každý večer třeba na misku plnou ovoce a čerstvé šťávy hlavně z avokáda.

Víza

Po dvou měsících mi končily víza, která jsem si vyřizovala ještě u nás na ambasádě v Praze. Ve skupince na fb jsem se ptala ostatních, kterou agenturu mi doporučí na prodloužení víz, protože když jsem hledala sama, tak se mi zdálo, že to mají nějak moc drahé. Byla mi doporučena agentura Visa4Bali.

Při prvním prodlužování víz je nezbytné zajet do Jimbaranu na imigrační, kde vám sejmou otisky prstů a vyfotí vás. Potom mi přes WhatsApp jen potvrdili, že jsou víza o měsíc prodloužena a poslali mi to vyfocené z pasu.

Zároveň se zeptali, jestli chci pas dovézt nebo jestli si ho přeji nechat u nich na další prodloužení. Nechala jsem si pas u agentury. Jakmile se blížil termín dalšího prodloužení, tak jsme si jen odsouhlasili další prodloužení přes WhatsApp a kurýr si přijel jen pro peníze (cca 1100,- Kč) a mně potom přišlo jen foto s dalším prodloužením. Prodlužovala jsem tak celkem třikrát.

Den ticha

7.3.2019 byl na Bali Neypi day – Silence day. Přestěhovala jsem se v Sanuru z ubytování, kde jsem měla jednolůžkový pokoj do hotelu, protože v noci měla dorazit moje kamarádka z ČR na tři týdny. V tento speciální den nesměl nikdo vyjít ani vyjet na ulici. Všichni musí být doma a hoteloví hosté se mohou pohybovat jen v prostorách hotelového komplexu. Letiště je také zavřené.

Večer nám volali na pokoj, ať pořádně zatáhneme závěsy a ať svítíme pouze malou lampičkou na nočním stolku.

Pozdě večer před tímto speciálním dnem se koná balijský Silvestr, tzv. Ogoh-ogoh. Jsou to bujaré oslavy na ulici, kde probíhá přehlídka vyrobených obrovských démonů, kteří jsou poté zničeni. Všichni démoni by tak měli být z ostrova zlikvidováni. Následující den je tedy pro jistotu ještě na ostrově ticho a pusto prázdno. Kdyby totiž některý z démonů náhodou přežil, tak si bude myslet, že je ostrov neobydlený a ihned ho opustí.

Celý tento speciální den lilo jako z konve. Za celou dobu tak moc a celý den nepršelo. Připadalo mi, že je to taková ohromná úleva a oddych přírody. Začal tak Balijský nový rok.

Přesun na sever ostrova do Amedu

Nadcházející dny jsme společně s kamarádkou procházely ještě masáže a projely na kole celé sanurské pobřeží. Užívaly jsme si u bazénu v hotelu, kde jsme byly skoro pořád samy. Po pár dnech jsme se přesunuly na sever do Amedu. Odvoz jsem nejčastěji řešila přes společnosti Gojek, vycházelo to zde nejlevněji. Měla jsem staženou aplikaci v telefonu a vždy když jsem byla připravena na odjezd, tak jsem to jednoduše zadala do aplikace a za chvíli bylo auto na místě.

V Amedu bylo velmi málo turistů a celkově tam byl takový nezvyklý klid a nikde nikdo. Zato nádherná příroda kolem, pláž s tmavým pískem a teplé moře. Vždycky když jsem se přesunula na nové místo, tak jsem na googlu vyhledala, kde jsou nejlépe hodnocené masáže, kavárny, atd. Chodily jsme tu do jedné kavárny, kde dělali vynikající kávu a byl odtud krásný výhled na nedalekou sopku Agung.

Lodí na Gili Air

Po čtyřech dnech v Amedu jsme si koupily lístky na loď a odpluly jsme přímo z Amedu na ostrůvek Gili Air. Když jsem byla před rokem poprvé na Bali, tak jsem navštívila sousední Gili Trawangan. Zde na Gili Air je klidněji a ostrov je menší, za hodinu jsem ho měla obejitý pěšky.

Na Gili jsou úplně jiné energie než na Bali. Například mě tady nelákalo jít vůbec na masáž a zajímalo mě tu hlavně moře, úplně naopak než na Bali. Zůstaly jsme tu na pět nocí, vystřídaly jsme dvě unikátní a moc hezké ubytování a užívaly si zde hlavně pláž a moře. Jezdí se tu také jen na kole a nebo s koňským povozem, žádná auta.

Z ostrova jsme se přesunuly lodí do přístavu na Bali a odtud svozem do Ubudu. Zde už kamarádce zbývaly poslední čtyři dny do odletu domů. Zašly jsme si ještě společně na pedikúru a do opičího lesa. Žádné další výlety jsme už nepodnikaly, jen jsme si v klidu chodily na kávu a na jídlo a byly jsme u bazénu v ubytování.

Kamarádka odletěla ke konci března. Měla jsem před sebou ještě dva měsíce, zůstala jsem zatím ještě v Ubudu. Přesunula jsem se do ubytování, kde jsem už byla hned od druhého týdne mého příletu na Bali. Už jsem tu celkem dobře vše znala. Přemýšlela jsem, kam se ještě dále přesunout.

Rozhodla jsem se, že pojedu na týden do vnitrozemí na jižní poloostrov. Ubytovala jsem se kousek od kulturního parku Garuda Wisnu Kencana. Je to velký park s monumentálními hynduistickými sochami a tanečními představeními. Chodila jsem na procházky do parku a jinak jsem byla v ubytování u bazénu a za necelý týden jsem jela zpět do Sanuru.

Poslední nové místo, které jsem navštívila byl ostrov Nusa Lembongan, na který jsem odplouvala zase z přístavu ze Sanuru. Zde jsem byla ubytovaná asi kilometr od pobřeží, chodila jsem asi na nejznámější a adrenalinové místo ostrova Devil’s Tear – Útes Ďáblovy slzy. Na ostrově jsem byla pět dnů. Když jsem se vracela zpět na Bali, tak už jsem měla před sebou poslední necelý měsíc.

 

Poslední měsíc jsem byla na mých dvou nejoblíbenějších místech: Sanur a Ubud

Strávila jsem poslední měsíc na mých dvou nejoblíbenějších místech: nejdříve Sanur a posledný dva týdny v Ubudu. Popravdě ten poslední měsíc jsem se už celkem těšila domů. Bylo mi už po Česku celkem smutno. Dokonce jsem si začala po večerech pouštět na notebooku české filmy. Přitom když jsem byla na Bali poprvé a dozvěděla jsem se, že někteří češi pouští na vile české filmy, tak jsem nechápavě kroutila hlavou… no a po čtyřech měsících jsem to dělala taky. Nikdy neříkej nikdy !

Na trhu v Ubudu jsem nakoupila suvenýry domů, hlavně balijsou kávu, čaje, lapače snů, náramky, vonné tyčinky…Pochodila jsem si svoje oblíbené poslední masáže, to byla moje nejoblíbenější aktivita:). Chodila jsem na masáže tak 2-3x týdně. Za ty peníze by to byl hřích nevyužít! Doma budu mít od masáží utrum, říkala jsem si.

Kolik mě to celé stálo peněz ?

Za každý měsíc jsem utratila cca 20tisíc korun. Zpáteční letenka mě stála 17tisíc korun, takže celková suma byla do 120tisíc korun komplet se vším všudy. Šlo by to i za míň peněz, to bych ale musela řešit ubytování po hostelech – být ubytovaná s dalšími lidmi na pokoji a to jsem nechtěla. Ubytování jsem si vždycky vybírala nejlépe hodnocené a nejlevnější se snídaní a další hlavní výdaje byly za jídlo, masáže, výlety, přesuny, nějaké oblečení, atd..

Chyběl mi už domov a rodina. Po návratu domů jsem byla moc spokojená, protože jsem přiletěla z léta do léta. Jsem moc vděčná všem okolnostem za to, že jsem si takovou dlouhou životní pauzu mohla dovolit. Mohla jsem si vstávat každý den kdy se mi chtělo, snídat tak dlouho jak jsem chtěla, pak jít na procházku, na masáž, někam na jídlo. Byla to prostě dokonalá pohodička.

 

Faktem je, že jsem byla hodně zastavená, dost času jsem proležela i přes den únavou. Na Bali pracují hodně energie a ono když to vypadá, že se neděje vůbec nic, tak se děje moc. Kolikrát jsem energii na nic neměla. Poslouchala jsem na 100% svoje tělo a dopřávala mu opravdu hodně odpočinku. A to je ta obrovská výhoda sólo cestování.

Navnímat perfektně sebe sama a konat přesně podle sebe, svých potřeb a nemuset se někomu přizpůsobovat, případně se domlouvat a řešit nějaké kompromisy.

Za celou dobu jsem se občas někde dala do řeči s místními lidmi nebo s turisty z celého světa. Třeba v restauraci s obsluhujícími nebo když přišel někdo sám do restaurace, tak si ke mně někdy přisedl, to byl třeba australan. Nebo kde jsem byla ubytovaná, tak spolubydlící z vedlejšího pokoje byla Indka, Japonka. U bazénu jsme vedle sebe ležely na lehátku a povídaly si s Kanaďankou…

Prostě kdekoliv jsem byla, tak se vždycky našel někdo, kdo byl taky sám a když byla chuť, tak jsme se dali do řeči a pak zase si šel každý po svým a takto mi to velmi vyhovovalo. Na Bali je spousta sólo cestovatelů z celého světa a to mě na tom moc bavilo –  ta pestrost.

 

 

 

"Mou vášní je trávení času o samotě i na cestách. Ukazuju tak ostatním lidem, proč být jen sami (se) sebou a umět si to užívat." Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Stáhněte si můj eBook zdarma:
  • Začtěte se do mého příběhu, jak jsem se po rozchodu vydala na sólo cestu poznávání sebe sama a odkrývání tajů života za oponou :)
  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Facebook
  • Instagram