Vyzkoušela jsem si práci pečovatelky v Německu

Loni v červnu jsem se vrátila po mém pětiměsíčním pobytu na Bali zpátky domů. Účastnila jsem se svatby mé sestry na konci června a následovaly prázdniny. Rozhodla jsem se si je užít tak, že si projedu různá místa po naší republice. Zajela jsem si sama na pár dnů do Krkonoš a taky do Beskyd, kde jsem si moc užívala procházky po přírodě a v lese.

Přemýšlela jsem co budu dělat dál

Měla jsem chuť odjet zase někam do zahraničí, ale už ne jen tak se poflakovat, ale vydělat i nějaké peníze. Vymyslela jsem, že si zkusím práci pečovatelky o seniory v Německu. Vzpomněla jsem si na kamarádku, která tam takto byla, tak jsem se jí ozvala a ona mi dala kontakt na agenturu. S agenturou jsme se dohodli a měla jsem odjíždět zrovna v den mých narozenin 26.8.

Ještě než jsem odjela, tak jsem poprosila paní z agentury, jestli by mi dala kontakt na slečnu, která zrovna u rodiny byla jako první pečovatelka. Chtěla jsem se dozvědět bližší informace, jak to celé probíhá. Slečna byla velmi ochotná a dala mi o rodině i o paní Marii opravdu hodnotné a podrobné informace.

Odjížděla jsem autobusem z Brna. Cestovala jsem na jih Německa do města Lindau. Po příjezdu mě vyzvedl syn od paní a jeli jsme ještě autem asi půl hodiny do města Lindenberg. Moje němčina bohužel nebyla nic moc. Myslela jsem si, že to bude v pohodě, že základy umím a nějak se domluvím. Realita ale byla jiná, což jsme zjistili hned po prvních větách v autě. Studovala jsem němčinu jen čtyři roky na střední škole a potom už jsem německy nikdy pořádně nemluvila, vždy jen anglicky.

Zlatá angličtina

Syn na mě tedy mluvil anglicky a to nám šlo mnohem lépe. Doufala jsem, že se mi bude němčina každým dnem zlepšovat, protože paní Maria anglicky neuměla ani slovo a ještě k tomu měla specifickou hovorovou němčinu, takže to pro mě byl celkem oříšek.

Hned po mém příjezdu a po seznámení se s paní Marií, jsme vyrazily autem na nákup. Když jsem uviděla, že má úplně stejné auto, jaké mám já doma, tak mě to zahřálo u srdíčka. Jezdili jsme autem do města často, asi tak obden. Když to nebylo na nákup, tak to bylo k lékaři, do lékárny, do nemocnice…

Začala tak naše dvouměsíční společná cesta

Dům, ve kterém Maria žila, byl na samotě. U domu byla pila, na kterou přijížděl pracovat každý den syn, který dojížděl z města Lindenberg, které bylo vzdáleno asi tři kilometry.

 

Němčina byla překážka, ale zvládlo se vše i tak.

Oba synové od Marie uměli dobře anglicky a jak zjistili, že já taky, tak na mě mluvili anglicky, protože to bylo samozřejmě pohodlnější. To mi moc nepomáhalo k tomu, aby se moje němčina zlepšovala a byl problém se s Marií domluvit, nerozuměla jsem jí skoro nic a zlepšovalo se to velmi pomaličku. Přestože jsem měla učebnici němčiny a slovníky a snažila se každý den něco učit. Naštěstí byla Maria moc hodná žena a neměla problém s tím, že jsem si s ní bohužel moc nepovídala.

To nedorozumění mělo celkem adrenalinové situace

Například když jsem viděla, že se Maria převlékala z domácího oblečení do venkovního, tak mi došlo, že někam pojedeme. Když jsem se zeptala kam, tak jsem její odpovědi absolutně nerozuměla. Nevěděla jsem tedy kam daleko jedeme a jak dlouho tam budeme. Přibalila jsem si do kabelky aspoň vodu, kdyby to bylo na dlouho a nechala se překvapit, kam dorazíme. Nemusela jsem nikdy cesty zadávat do navigace, Marie všechny cesty znala, tak mi vždy říkala kam jet. To bylo pro mě velké ulehčení.

Tato situace zrovna byla jedno sobotní odpoledne a jeli jsme asi půl hodiny na jeden německý festival plný německé hudby, radleru a kraviček se zvonci.

 

Další úsměvná situace byla, když jsem si nachystala na Marii otázku a potřebovala jsem slyšet stručnou odpověď ano nebo ne. Tak to bohužel nikdy nenastalo, Maria mi vždycky odpověděla v několika větách, takže jsem zase nevěděla nic. Brala jsem to s úsměvěm. Vždycky to nějak dopadlo a žádný velký problém nenastal.

Jak vypadal náš den ?

Každé ráno jsem vstávala kolem půl osmé. Spaly jsme každá ve svém pokoji v patře domu. Maria byla kolikrát v noci zmatená ohledně času, takže jsem ji v noci většinou slyšela, jak jde po schodech dolů chystat snídani. Jednou to bylo o půlnoci, pak zase ve dvě, ve tři a tak různě. Po této noční snídani už nahoru do ložnice nešla a lehla si vždy už jen dole v obýváku na pohovku.

Když to bylo opravdu brzy v noci, tak jsem pro ni šla a řekla jsem jí kolik je hodin a ať jde ještě spát nahoru. Byla zmatená, ale poslechla. Když už to bylo nad ránem, tak jsem jí to šla říct a ona kolikrát odvětila, že už nahoru nepůjde, že si lehne na pohovku.

Toto se naštěstí neodehrávalo každou noc

Bylo to vždy nárazově a zrovna několik dnů po sobě a potom zase byl několik dnů klid. Ráno jsme tedy společně posnídali i se synem, který vždy přijel s čerstvým pečivem a šel po snídani pracovat na pilu. Já jsem každý druhý den pomáhala Marii ráno ve sprše jen se posadit na sedátko a držela jsem jí sprchu. Marie byla velmi soběstačná, takže se umývala sama. Po sprše se vždy čekalo na příjezd pracovnice ze sociální služby, které ji vždy ošetřili ranku na lýtku a zabandážovali nohy po kolena.

Já jsem skoro každé dopoledne vařila. Vzhledem k tomu, že nejsem žádná vášnivá kuchtička, tak jsem si vybírala jednoduchá jídla a Marii bylo naštěstí úplně jedno, co bude k obědu. Někdy jsem udělala třeba jen velmi hustou polévku, kterou jsme jedly dva dny. Po obědě jsme si vždy daly pauzu, já si šla nahoru do svého pokoje nebo když bylo hezky, tak jsem šla na procházku ven. Později odpoledne jsme šly na procházku společně nebo třeba jsme vyjely autem na návštěvu k jejímu bratrovi s manželkou, kde jsme hráli hru.

Mimochodem hru, kterou jsem si velmi oblíbila a synové mi ji pořídili na památku, když jsem po dvou měsících odjížděla. Ta hra se jmenuje Rummikub, jestli ji znáte. Mám ji nechanou u rodičů, kde je nonstop rozdělaná na stole a hraje se denně. Kupují si ji postupně i naši známí. Je to velmi chytlavá hra.

Večer jsem chystala už jen studenou večeři a potom jsme si společně sedli k televizi a já se snažila vnímat něměcký jazyk z televize. Marie chodívala spát kolem deváté hodiny a já si většinou poseděla ještě sama u televize a telefonovla jsem domů nebo kamarádce.

Takto probíhaly naše dny. Byla to pro mě vcelku pohodová práce, nijak jsem se nedřela. Jen jednoduché vaření a klasické uklízení. Bavilo mě, že jsme jezdili různě autem. Netušila jsem jak mě tato práce bude bavit a v průběhu jsem zjistila, že to sice žádná dřina není, ale zároveň to není ani nijak naplňující. Musím se přiznat, že jsem odpočítavala dny. Měla jsem ale štěstí na rodinu, všichni byli velmi milí a samotná Maria byla velmi hodná žena.

Krásné výlety

Když se blížil můj odjezd, tak se Maria se synem rozhodli, že společně pojedeme na dva výlety, abychom taky měli nějaké pěkné, společné zážitky. Jeden den jsme vyrazili k Bodamskému jezeru, kde jsme měli i výlet lodí a další den jsme jeli na zámek Neuschweinstein. Oba výlety byly úžasné, vybrali jsme dny, kdybylo nejhezčí počasí.

Mám tak nezapomenutelné zážitky, za které jsem moc ráda a rodině velmi vděčná.

Odjezd domů

Odjížděla jsem domů na konci října. Když jsem v den mého odjezdu přišla dolů do kuchyně, tak Maria seděla v obýváku a byla smutná. Oplakávala můj odjezd. Já jsem se na jednu stranu těšila domů, ale na druhou stranu jsem si na ni taky svým způsobem zvykla a bylo mi to líto. Zároveň v den mého odjezdu měla večer přijet nová pečovatelka. Telefonovala mi taky dopředu a zjišťovala info, tak jako jsem to dělala já u slečny, která byla přede mnou.

V prosinci před vánoci mi přišla od syna zpráva, že Maria bohužel zemřela, bylo jí 83 let. Já jsem se v lednu spojila s pečovatelkou, která přišla po mně, byla jsem zvědavá, jak probíhala péče o Marii po mém odchodu. Při vyprávění jsem nevěřila svým uším, když mi vykládala, jak moc se o ni musela starat a být s ní v nemocnici, atd. Připadalo mi, jak kdyby mluvila o někom jiném. Říkala jsem si, jaké jsem to měla štěstí, že jsem Marii stihla, ještě když byla relativně v pohodě.

Jsem moc ráda za tuto zkušenost. Poznala jsem velmi milé lidi a prostředí. Když jsem do Německa odjížděla, tak jsem netušila, jestli to bude moje jediná dvouměsíční zkušenost nebo jestli se tam budu vracet i nadále. Zatím to dopadlo tak, že to byla moje jediná zkušenost, ale nikdy neříkej nikdy. Třeba se touto cestou ještě někdy vydám 🙂

 

 

 

"Mou vášní je trávení času o samotě i na cestách. Ukazuju tak ostatním lidem, proč být jen sami (se) sebou a umět si to užívat." Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Stáhněte si můj eBook zdarma:
  • Začtěte se do mého příběhu, jak jsem se po rozchodu vydala na sólo cestu poznávání sebe sama a odkrývání tajů života za oponou :)
  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Facebook
  • Instagram